Bylo to jednoho letního, ještě totalitního, podvečera – přesný letopočet není jednoznačný a mohly by se o něm vést nepříjemné spory, a tak se budeme muset spokojit s tímto přibližným časovým určením.

V Rukavičkářských závodech, slavné to dobříšské manufaktuře, byl tehdy zaměstnán chlapec s hustou blonďatou kšticí, pro kterou mu přátelé mile přezdívali Šampón. Ač to tehdy mohl jen málokdo tušit, začaly se psát první kostrbaté řádky historie Krotitelů dechů. Mladému Šampónovi bylo tehdy něco mezi dvacátým a třicátým rokem života a pomalu nastal čas plnění chlapeckých snů. Tehdy dostal od svého staršího kamaráda Karla nabídku, kterou nemohl odmítnout. Přepravka plná rezavých trubek a šroubů sice byla na míle daleko od chlapeckého snu o nablýskaném motocyklu JAWA 250 a malý zaolejovaný motůrek s válcem o objemu panáka, z něhož v hospodě čtvrté cenové skupiny Šampón s oblibou popíjel rum, také nebudil přílišný respekt. Šampón však tehdy neváhal ani vteřinu a chlapsky poplivané dlaně kamarádů stvrdily tento historický obchod.

Mnozí z vás zasvěcených už jistě tuší, že ona přepravka ukrývala nynější předsednický stroj, samotného pramopeda Bohouše, který nás vede na našich dnešních výpravách po Středozemi a přilehlých zákoutích, a že mladý Šampón nebyl nikdo jiný, než sám náš velký předseda Dušan. Za vydatné pomoci svých tehdejších starších spolupracovníků, držitelů řádu práce, jak jinak než v pracovní době, započal šťastný Dušan s navracením podoby zuboženému stroji.

Netrvalo dlouho, a pracovní úsilí socialistického kolektivu sklízelo své ovoce. Během této doby však docházelo k velice častým závadám na elektroinstalaci Rukavičkářských závodů, které dlouhou dobu nikdo neopravoval a dokonce tak bylo ohroženo splnění plánu pětiletky. (Zapomněl jsem poznamenat, že Dušan a jeho spolupracovníci tvořili jádro tehdejšího elektroúdržbářského kolektivu). Kdyby se snad práce na mopedu protáhly ještě o pár dní, dostala by se celá záležitost snad až na stůl tehdejšího tajemníka ústředního výboru strany Milouše J.

Činnosti této elekrtoúdržbářské skupiny si tehdy povšiml i český disent a v domnění, že jde o protirežimní sabotáž dokonce chlapci obdrželi pochvalný moták od jistého Václava H. Nicméně práce na stroji byly dokončeny právě včas a tak se o této odbojové akci v učebnicích moderní historie bohudík nedočteme.Výsledek byl překrásný – od sytě červeného laku se odrážela světla zářivek špinavé elektroúdržbářské dílny jako hvězdy v očích roztoužené dívky. Dušan neskrýval své dojetí, a když se po sešlápnutí pedálu ozvalo ono uchu lahodící „pata puty“ nebylo daleko k slzám. Tehdy se v jeho životě změnilo mnohé a letopočet už se nepočítal od Krista, ale od předsednického pramopeda Bohouše. Tak se začala psát historie Krotitelů dechů.